Nezdvořilý spolubydlící

Tento příběh se udál někdy v roce 1985 a to v lázních Bojnicích kde jsen byl na léčení. Nastoupil jsem do lázní kolem 11 hodiny a po nutných formalitách, lékařské prohlídce a obědě jsem se vracel na barák, kde jsem byl ubytovaný.

V té době nás umístili v takzvaných domech po lékařích a označili je jmény kytek pro rozeznání. Při nástupu jsem se vybalil jen částečně, zabral si skříň a postel. Spolunocležníka jsem ještě neměl a tak jsem ani nespěchal. Hlavou se mi honily různé myšlenky, pozoroval jsem krajinu a pomalu nasával atmosféru prostředí.

V této pohodě jsem došel na ubytování strčil klíč do zámku, zjistil jsem že je otevřeno tak otevřu. V místnosti stál pán u skříně a vybaloval se. Tak sláva - již mám společníka.

Po vzájemným přivítání a představení jsem se posadil a pozoroval jeho vybalování a mezi tím jsme vzájemně prohazovali zdvořilostní fráze. Najednou pozoruji že si zabral moji již dříve vybranou postel.

Povidám pane, ta postel se vám asi líbí , ale tu jsem si zabral již já. Pán se na mě usmál a povidá kdepak ta je moje. Trochu mě toto jeho tvrzení dojalo a myslím si, to to začíná brzy.

S největším klidem a jistotou mu oponuji, ale já mám již pod polštářem uložené pyžamo . Jdu k posteli nadzvednu polštář a pyžamo nikde. Zustávám jak opařený , nadzvednu polštář pro jistotu na druhé posteli, tam také není.

Hlavou se mi honějí různé myšlenky. Cítím jak dostávám barvu vařeného raka a se zmatenou omluvou couvu ke dveřím. Venku přicházím k sobě, pomalu se rozhlížím a co vidím. Po stráni neboli lázeňském svahu stojí několik domu uplně stejných pouze jen názvy těch květin je rozlišuji a já stojím od toho mého o chodník doleji.

Autor: Oldřich Slavík